Čtení pro radost: Kdo necítí potěšení, nebude číst

Začněme uvedením do tématu čtení pro radost, protože je to koncept, který se v českém školství teprve začíná objevovat.  Co čtení pro radost je a proč si myslíte, že je relevantní pro český vzdělávací systém.

To, že je čtení fundamentem pro vzdělávání, se nezpochybňuje. Podpora čtenářské gramotnosti je v našem vzdělávacím systému také etablovaná, a to i v revidovaném RVP pro základní vzdělávání, kde je zahrnutá čtenářská i pisatelská gramotnost. Zejména na začátku školní docházky hraje čtení významnou roli. Věnuje se hodně pozornosti osvojení techniky , ale nejsem si jistá, v jaké míře je součástí učení se číst i podpora čtenářství, tedy vztahu ke čtení a posilování pravidelného čtenářského návyku. Nicméně RVP zahrnuje i vztah ke čtení jako jednu z komponent gramotnosti.

Ovšem čtení pro radost jako pojem nebo koncept u nás nepotkáváme na rozdíl třeba od Velké Británie, která připravila masivní kampaň podporovanou vládou a ministerstvem školství. 

Čtení pro radost ve škole je čtení nikoli z povinnosti nebo kvůli výkonu, ale pro prožitek, pro emoce a fantazii. Je to čtení dobrovolné a úplně nestrukturované. Alfou a omegou je individuální volba. Je potřeba, aby děti četly klasiku a těžší věci, ale nemůžeme to očekávat bez přípravy. Škola tu dovednost potřebuje a počítá s ní jako s předpokladem vzdělávání. Máme vliv na to, aby čtení bylo předáváno jako hodnota. Škola by se měla snažit o to postarat.

Je výborné, že ve školách probíhají čtenářské dílny, kde děti čtou knihy, které si samy vyberou. Hodně tomu pomohla třeba projekt Pomáháme školám k úspěchu nebo programy RWCT. Ale i čtenářské dílny jsou pořád nějakým způsobem strukturované. Čtení pro radost je čtení, které nemá vůbec žádné limity, struktury, ani nastavení zvenčí. Je to čtení toho, co si já vyberu, a dělám to pro zážitek z toho čtení, nemá už žádný další účel.

Proč by tedy mělo mít místo ve vzdělávacím systému, když to může být volnočasová aktivita?

Samozřejmě to může být volnočasová aktivita, ale v takovém případě čtení ustupuje jiným, atraktivnějším věcem, v čemž má velký podíl digitální vývoj. Z mého pohledu by mělo být součástí školního systému proto, že vytvářet prostor pro nepovinné čtení, pro zážitek, sytí motivaci k čtení. Když zažiji, že čtení je věc, která mi něco přináší, baví mě a nacházím v ní smysl vnitřně, ne protože mi to říká někdo jiný, tak budu mít větší touhu číst.

Považujeme-li za problém, že děti málo čtou, respektive jejich čtenářské dovednosti jsou nedostatečné, pak musíme přemýšlet, proč to tak je. A ta čísla nejsou zrovna optimistická. V národním šetření ČŠI (2022/2023) bylo do kategorie nedostačující úrovně čtenářské gramotnosti zařazeno 24 % žáků 5. ročníku ZŠ, 17 % žáků 9. ročníku ZŠ a 21 % žáků 2. ročníku SŠ. V mezinárodním šetření PISA 2022 (patnáctiletí) se podíl žáků pod základní úrovní čtenářské gramotnosti pohybuje nad 20 %. Tito žáci nejsou schopni správně řešit ani nejjednodušší testové položky. V jiném mezinárodním šetření PIRLS 2021 ve čtvrté třídě dosáhlo přibližně 14 % českých žáků pouze nízké úrovně, a podíl žáků, kteří nedosáhli ani nejnižší úrovně, zůstává stabilní na 4 %.

Není pravděpodobné, že by to způsoboval nedostatek kognitivních schopností, ani nedostatečná výuka čtení ve škole. Jedním z nejčastějších důvodů nečtenářství je, že děti čtení nebaví. U starších dětí ve věku 9–14 let je to důvod nečtenářství u 65 % dotázaných. Obliba čtení klesá také s věkem: zatímco 61 % mladších dětí (6–8 let) považuje čtení za zábavné, u starších dětí (9–14 let) klesá obliba na pouhých 42 %. Navíc v letech 2017 až 2021 došlo k prudkému nárůstu podílu nečtenářů (žáků čtoucích zřídka nebo vůbec) ve věkové skupině 9–14 let, a to ze 14 % na 28 %. 

Také vnímání čtení jako povinnosti je vysoké (41 % mladších žáků a 43 % starších žáků). Je tedy pravděpodobně potřeba jít dál než jen zvýšit důraz na čtenářské strategie. Možná je potřeba změnit přístup k čtení. Zahraniční šetření dále ukazují že u českých žáků byla zjištěna čtvrtá nejnižší míra sebedůvěry ve čtení ze zemí EU a OECD. Velmi sebevědomí žáci přitom dosahují výrazně lepších výsledků. Je nepříznivé, že jen 44 % žáků 5. ročníku a 33 % žáků 9. ročníku ZŠ uvedlo, že jim čtení nedělá problémy a zároveň čtou rádi.

Výzkumy v zahraničí také ukazují, že čtení pro radost má významnější vliv na akademický úspěch než socioekonomické zázemí rodiny (SES). Český vzdělávací systém je přitom velmi závislý na rodinném zázemí žáka, a školy to nejsou schopny kompenzovat. Je legitimní říct, že čtenářství má zajistit rodina. Ale pokud víme, že v mnoha případech to nefunguje, a dítě v nečtenářské rodině podporu nedostane, pak je podle mě na místě se ptát, jakou roli v tom může sehrát škola .

Je proto důležité převzít spoluzodpovědnost i za to, co školy pomohly na začátku vzdělávací dráhy zažehnout. Pokud dítě zažívá čtení jen jako povinnost, výkon nebo zdroj frustrace, zvlášť když se mu čtení nedaří, postupně se vytrácí radost i motivace. Začnou se kumulovat nevýhody (tzv. Matoušův efekt) a čtení přestává být cestou k učení. Aby se mohlo stát vnitřně motivovanou činností, potřebuje být spojeno s pozitivní zkušeností, ne s tlakem nebo selháním.

Jestli tomu dobře rozumím, tak čtení jako kompetence se podporuje, protože má významné benefity pro úspěšnost, ale cesta, která se volí v běžném systému, není úplně efektivní. Proto se nabízí čtení pro radost jako jiná cesta k tomu, aby se čtení stalo součástí života dětí.

Přesně tak. Je naprosto legitimní, že je úkolem školy naučit žáky číst a že hlavním účelem čtení ve škole je další vzdělávání. O to spíš, pokud s touto dovedností automaticky počítáme na druhém stupni. Je zajímavé, že na začátku vzdělávací dráhy se tomu věnuje velké úsilí – dítě zažívá ocenění, chválí se za to, že se naučí číst. Otevírá se mu svět. V této souvislosti mám ráda metaforu, která říká, že knihy jsou jako okna, dveře a zrcadlo. Což znamená, že díky nim můžeme dívat ven, okolo sebe, vcházet do příběhů a také se dívat sami na sebe. 

Ale poměrně záhy dítě o tohle všechno přijde. Naučit se číst se nerovná vztahu ke čtení. Dovednost čtenářství se buduje s ohledem na kognitivní vývoj. Dítě není hotový čtenář ve třetí třídě, kdy ho nejčastěji opouštíme v podpoře a přejdeme k očekávání výkonu a využívání čtení jako nástroje. Čtenářství se má rozvíjet dál. Pokud ho začneme strukturovat čtenářskými úkoly a strategiemi, což je v pořádku, nestačí to pro ten vztah. Problém není v čase, ale v nenávyku, v tom, že čtení není naše priorita.

Bylo by dobré převzít spoluzodpovědnost, protože vzdělávací výsledky a akademický úspěch jsou na čtenářství závislé. Jde o prolomení vnitřní bariéry a uvěření tomu, že čtení pro radost je správná cesta.

Co konkrétního může škola udělat, aby se přehoupla od instrumentálního pojetí čtení k prioritizaci čtení samotného? Jaké jsou kroky nebo strategie?

Než se škola pustí do změny, je důležité, aby jako společenství – nejen učitelé češtiny nebo vedení školy – přijala za své, že jejím úkolem je udržovat žáka ve čtenářství, nejen ho naučit číst. Musí porozumět tomu, že podpora čtenářské kultury, včetně čtení pro radost, přispívá k lepším vzdělávacím výsledkům. Čtení se může stát celoškolní prioritou jen tehdy, když všichni rozumí tomu, jaké benefity přináší.      

To ale předpokládá myšlenkovou změnu, protože běžné je spíše instrumentální pojetí čtení jakožto nástroje k dalšímu vzdělávání.

Přesně tak. Zavedení konceptu „čtení pro radost“ je právě o této změně myšlení. Můžeme to vnímat jako inovaci.

Jak na to prakticky, když se škola rozhodne pracovat na čtení pro radost?

Nejprve je potřeba strategické ukotvení – shoda by se měla promítnout do ŠVP jako strategický cíl nebo priorita. Je důležité zajistit, že tomu všichni potřebným způsobem rozumí, tedy pedagogičtí i nepedagogičtí pracovníci, a ideálně i rodiče nebo zákonní zástupci. Tím ukazujeme změnu myšlení.

Funkční znaky čtenářské kultury bych popsala příměrem k učení se cizímu jazyku: musíte se tím jazykem obklopit. To obklopení jasně sděluje žákům, že na tom záleží a že je to společná mise. Je potřeba nenechat čtení náhodě, tedy obklopit čtenáře příležitostmi ke čtení a přizpůsobit tomu prostor i čas. Může jít třeba o pravidelné časy v rozvrhu věnované volnému, nestrukturovanému a libovolnému čtení.

Knihy také musí být  ve škole snadno dostupné, nejen ve školní knihovně na dvě hodiny v týdnu. Knižní fond knihovny by měl odpovídat požadavku dobrovolné individuální volby a nabídnout široké spektrum. 

Důležité je, aby bylo vidět, že čtení je sdílená hodnota, oceňovaná (ne známkami) a viditelná v celé škole. Vytvářet společenství, kde má čtení své místo. Čtení bývá často vnímáno jako osamocená aktivita, ale úplně to tak není. Lidé, kteří čtou, chtějí sdílet, co dočetli. Proto by měl být otevřený prostor pro sdílení a mělo by to být přirozené, vítané. Je potřeba si povídat o tom, jaké to bylo, protože čtení pro radost je založené na emocích a potěšení. Toto tvoří čtenářskou kulturu, která úzce souvisí s wellbeingem. 

Atmosféru důležitosti čtení a jeho reflexi by měli vytvářet dospělí – učitelé jako čtenářské vzory. Kromě potěšení má čtení a mluvení o něm i měřitelné benefity. Žáci, kteří si o přečteném povídají s kamarády či s rodinou, dosahují lepších výsledků. A i tady vidíme s věkem čtenářů pokles – u žáků 5. ročníku ZŠ si o četbě povídá s někým z rodiny téměř 60 % žáků a 45 % se svými kamarády/spolužáky. U žáků 9. ročníku ZŠ klesá podíl těch, kteří mluví s rodinou (39 %), a výrazně se zvyšuje podíl žáků, kteří si o své četbě nepovídají s nikým (42 %).

Mělo by to být záležitostí jen češtinářů, nebo se toho může ujmout kdokoli z pedagogů?

Mělo by to být přítomno v celém prostoru a atmosféře školy, ne pouze v hodinách češtiny. Je fajn mít leadera, který zapaluje a vede, ale je jedno, jestli je to češtinář, nebo tělocvikář. Každý by měl přispět tím, co může. Cílem není vytvořit jen ostrůvek pozitivní deviace (čtenářský klub), ale kulturu celého společenství.

Musíme modelovat žádoucí chování. I když učitel čte jen cestopisy dvakrát za pololetí, ale sdílí nadšení, dává vzor. Čtení pro radost ale nesmí být výkon ani pro dospělé. Musí fungovat v komunitě, do které každý přináší to, co má, a nikdo neřeší, jestli je to dost nebo málo, protože individuální volba je radost.

Česká republika má hustou síť veřejných knihoven. Proč dává smysl pečovat o knihovnu přímo ve škole?

Veřejné knihovny jsou úžasný potenciál. Ale vliv školních knihoven je zásadní v jejich nízkoprahovosti – dítě ve škole může do knihovny kdykoliv zajít a nepotřebuje k tomu doprovod ani souhlas rodičů.

Výzkumy také ukazují, že ve veřejných knihovnách, obzvláště u mladších dětí s doprovodem rodičů, není často respektována individuální volba dítěte. Rodič má tendenci směrovat výběr, což je v rozporu se základním předpokladem čtení pro radost. 

Knihovny i školy občas pořádají čtenářské soutěže s nadějí, že tím zvýší motivaci ke čtení. Zapadají soutěže do čtení pro radost?

Vždycky záleží, jak je konkrétní soutěž nastavená, na co se zaměřuje. Obecně ale soutěžní formát staví čtení do pozice výkonu, hodnocení a porovnávání, což v principu jde proti myšlence čtení jako volné, vnitřně motivované a příjemné činnosti, a proto se obecně příliš nedoporučují. Jednorázové čtenářské akce jsou samozřejmě zcela v pořádku, ale neměly by být jediným projevem podpory čtenářství.

Jakou roli hrají při čtení pro radost audioknihy a komiksy? 

Audioknihy mají velkou sílu, i když jde o jiný kognitivní proces, než je čtení. Jsou obzvlášť významné pro slabší čtenáře nebo ty, kteří si nevěří. Umožňují jim přístup k příběhům, žánrům a náročnosti čtení, které by sami nezvládli přečíst. Snižují bariéru a umožňují prožít příběh, i když nemají dostatečné dovednosti nebo sebevědomí. Pomáhají překonat vyčleňující pocit, že všichni znají knihu, ale oni ne.

Komiks plní podobné funkce. I když není vždy plnohodnotně přijímán a bývá vnímán jako méně hodnotná forma čtení, je to skvělá cesta ke čtenářství. Čtení komiksu nebo poslech audioknihy podporuje čtení pro radost. Pokud toto nedovolíme, snížíme pravděpodobnost, že dítě bude číst.

Existuje nějaká systémová podpora na vybavení knihoven, úpravu prostorů, nebo zajištění pracovníků, kteří pečují o knihovnu a čtenářství ve škole?

V rámci šablon sice existuje inspiromat, do kterého se okrajově téma podařilo promítnout, ale to je opravdu střípek, rozhodně nic systémového. Založení funkční knihovny samozřejmě vyžaduje materiální zázemí a odměny pro personál, ale z tohoto zdroje financování to možné není a o jiných nevím. Na školní knihovnu existuje metodické doporučení ministerstva, které říká, jak na to obsahově, ale nepokrývá finanční stránku. Zatímco v Británii chystají na rok 2026 kampaň s masivními investicemi, v České republice neexistuje oficiálně žádná kampaň pro podporu čtenářství ze strany vlády či ministerstva. To, že máme „Celé Česko čte dětem“, je iniciativa zespodu. Zdá se, že podpora čtenářství nemá tak vysokou prioritu, jakou by měla mít. Pokud víme, že čtení a čtenářství skutečně ovlivňuje vzdělávací výsledky a celkově kvalitu života, nemělo by být jeho podpoře věnováno víc pozornosti i u nás?