S povzdechem nasedl na prorezlé fábie zaparkované před domem. Dveře při zabouchnutí vydaly nepříjemný zvuk, který upozorňoval na neuspokojivý stav pantů a nejspíš i dalších částí vozu. Počasí mu na náladě nepřidalo, slizkost a šeravo byly všudypřítomné a bylo hodně těžké nepustit si je k tělu nebo ještě hloub. Motor tentokrát naskočil hned napodruhé.
Vezmu to z druhé strany, ať mám aspoň nějakou změnu, pomyslel si a zatočil doleva. Za pár minut vystoupil u benzínky za městem a zamířil k automatu na kávu. Namačkal to, co už dnes čtyřikrát, zaplatil a vyrazil zpět. Před domem chvíli poseděl v autě, jakoby se mu ani nechtělo nahoru. Když z domu uslyšel bouchnutí dveří a zvýšený hlas, trhl sebou, vzal horké kelímky a odhodlaně vyrazil.
Už pod schody pro jistotu zavolal: „Tak jsem tu. Dvojitý mlíčko a bez cukru, jak jsi chtěla.“ Odpovědí bylo ticho, z kterého se mu trochu sevřel žaludek. Našel ji v obýváku předělaném na společnou dusnou pracovnu, její poděkování chutnalo arogantně. Šel si po svých a začal sklízet nádobí do myčky. „Děláš to schválně, že jo? Kolikrát jsem ti už říkala, že takhle je to úplně blbě. Pak to musim všechno předělávat,“ prosvištěla vzduchem ostrá slova.
Nevěděl, co dělat, tak pokračoval v práci. „Sakra, ty mě ani neslyšíš? To už na mě sereš úplně? Přestaň to dělat, je to zbytečná práce, když to neumíš udělat pořádně, vyser se na to,“ pokračovala hysterie. „Ale miláčku, já ti přece chci pomoct, pak bys toho měla moc,“ řekl mírně a dával si pečlivý pozor na všechny možné podtóny. „Jenže já nechci pomáhat, rozumíš! Nepomáhej mi! Dej mi pokoj už, co na tom nechápeš?“ práskly za ní dveře na balkón.
Mechanicky pokračoval ve sbírání nádobí a při tom ji přes sklo opatrně pozoroval. Jak si drží hlavu v dlaních, jak sedí a hned zase nervózně vstává a přechází v kleci malého prostoru sem a tam. Jak se teatrálně hroutí zpátky do křesla a chytá se za hrdlo, aby bylo jasně vidět její zoufalství. Tohle tiché divadlo ho nepřestávalo fascinovat.
Oblíbené kafe z benzínky zůstalo stát nedotčené na stole a rychle ztrácelo teplotu příjemnou k pití. Asi skončí v koši jako ty předešlé. Dojel pro ně rád, chtěl ji podpořit a pomoct jí, ale plýtvání nesnášel. A ona za normálních okolností taky. Jenže okolnosti už dávno normální nebyly. Byly náročné, vykloubené ze známých pravidel a zákonitostí, takže se v nich už vůbec nedokázal vyznat. Všechny značky podél cesty zmizely, nevěděl, jak poznat, jestli jde správně. A často zjistil, že zase zamířil proti zdi.
Nevěděl, kdy se to všechno začalo sypat. Pamatoval si jen svoji nejistotu na začátku vztahu, nevěděl si rady. Takže rád podlehl intenzitě a zahlcujícímu zájmu ženy, který do té doby nepoznal. I kdyby nechtěl, tak by se to stalo, si říká dneska. Bylo to snazší než pořád něco řešit. A dělá to dodnes, nechává to vyhnít. Snaží se neprovokovat, uklidňovat a dělat přesně to, co si myslí, že ona by chtěla. Jenže se čím dál častěji netrefuje, protože signály ztratily význam nebo je nedokáže přečíst.
Jako včera. Protože často mluvila o tom, jak má ráda velká gesta a romantické zážitky, jeden jí připravil. Na účtu se mu sice krčila poslední hromádka peněz, ale peníze budou a my ne. Jestli to jim oběma pomůže a bude jim spolu zase hezky, tak je to dobrá investice. Nakoupil velkou kytici růží, nové tlusté svíčky a něco voňavého do vany. Po chvíli přemýšlení přidal i šampaňské a malou plastovou krabičku vybledlých jahod. Odstranil nenápadně děti na celý večer z domu, nachystal kulisy a všechny rekvizity v obstarožní koupelně s příšernými ornamenty na kachličkách a když přišla domů, pomalu ji naváděl, aby si překvapení sama našla. Byl natěšený jako malé dítě u vánočního stromečku.
Nečekal ovace a potlesk, bohatě by mu stačilo objetí a uznání snahy. Ale na rezignovaný a skoro zoufalý povzdech z koupelny připravený nebyl: „Co to má zase bejt?“ Neměl tušení, co udělal špatně. Vždycky to přece chtěla, vyprávěla mu o podobných gestech s obdivem a špatně skrývanou závistí: „Madla už zase dostala mega dárek. Já jí to přeju, ale zajímalo by mě, proč to ten Karel pořád dělá. Tipuju, že se snaží něco vyžehlit nebo schovat. Jenže to Madla nikdy nepřizná. Přece není normální, aby po dvaceti letech manželství dělal takový věci.“ A pak detailně popisovala luxusní spodní prádlo, které její kamarádka dostala od svého muže, nebo víkend pro dva, na který by nestačil ani celý jeho měsíční příjem.
Pozoroval ji mlčky mezi dveřmi koupelny, poslouchal ten vodopád a snažil se zvládnout vnitřní paniku. „Jakej má tohle smysl? Teď na to absolutně není vhodná doba. Jsem utahaná, nemáme peníze, v podstatě se rozcházíme, protože ty na sobě nepracuješ, a budeme si tady hrát na nějakou debilní idylku? Fakt si myslíš, že jsem tak jednoduchá a takhle si mě koupíš?“
To ho nenapadlo ani ve snu. Chtěl jen zařídit pár klidných chvilek, investoval do nich poslední peníze, čas i energii. Jenže zase namířil vedle a vůbec nevěděl, jak se to stalo. „Jen jsem ti chtěl udělat radost, nedávnos vyprávěla, jak Linda dostala od muže něco podobnýho a vypadalo to, že se ti to líbilo. Dělám, co můžu. Já se snažim,“ nahrbil se ještě trochu víc, aby po něm její další slova líp stékala a zbytečně se nezabodávala do kůže.
Znal to už nazpaměť – je mamánek, nic nedokáže obětovat, není dost chlap, nedokáže se rozhodnout, nikdy ji nepodpoří a spousta dalších obvinění a mínusů, o kterých donedávna neměl tušení. A vlastně ani ona, býval pro ni miláček, rytíř, opora a zdroj síly každé ráno vstát.
Hlavou mu běžely hodiny a měsíce zbytečných terapií. Ona si z nich odnášela, že za všechno může on. On zase pocit, že neví, co se od něj očekává. Tak střílel od boku a hledal nápovědu v abstraktním vzoru koberce v terapeutovně. Navíc měl často dojem, že žena-terapeutka je prostě z podstaty na straně ženy a cítil se během vynucených hodin párové terapie na šedém gauči osaměle a v oslabení.
„A nevidíte v tom svém jednání nějaký vzorec? Nezdá se vám, že se tam něco opakuje?“ položila mu žena v terapeutovně minule otázku. Podíval se na ni s otazníkem v očích a snažil se rozšifrovat, jaká je správná odpověď. Šifra zůstala tajemstvím, tak mlčel. Dostal za úkol o tom do příště přemýšlet. Jenže o čem vlastně? Jaký vzorec by měl odhalit? Neměl rád tyhle zbytečné hádanky. Vždyť přece všichni vědí, že se vždycky snaží jen přizpůsobit, přežít s co nejmenšími šrámy a jizvami. Když může, jde z cesty. Když mu řeknou, co od něj chtějí, většinou to udělá. Ale jak může proboha dělat, co chtějí, když mu neřeknou co? Na to nemá chuť, ani sílu. A navíc vždycky, když to zkusil, dal mu život jasně najevo, že to nemá být jeho cesta.
Jako teď s tím kafem z benzínky. Mají novou džezvu, moka konvičku i kávovar. Zrnková káva je snad to jediné, na čem ještě opravdu nešetří. Když si oblíbila kafe z benzínky kus za městem, jiné už pít nechtěla. Nejdřív tam jezdil párkrát do týdne, aby byla spokojená a aby jí ukázal, že mu na ní záleží takovým způsobem, který dokázala přečíst. Byl rád, když mu ze začátku bouřlivě děkovala a vynášela do nebes za takovou blbost. Jenže teď už jezdí klidně pětkrát denně a dobře si všímá podezíravého a trochu posměšného pohledu holky za kasou. A ona to kafe ani nevypije. Hromadí se kelímky, ubývá beznín i prachy. A když zkusil zase jednou kávu uvařit doma, vyhodila ho: „To už ti nestojím ani za to pitomý kafe, jo? Si tam teda dojdu sama, když je to pro tebe tak těžký. Ani takovou maličkost pro mě nedokážeš udělat, ale hlavně, že je pořád po tvym.“
Tomu nerozuměl už vůbec, on přece žádné „svoje“ neměl. Nic nenavrhoval, nevymýšlel ani nehledal. Byl vždycky připravený souhlasit, kývnout ve správnou chvíli a šetřit si tak energii na chvíle, které si utrhl sám pro sebe. A díky kterým to všechno dokázal zvládat. Sice jen tak tak, ale zatím pořád ještě zvládat.
Z naléhavého proudu jejích slov mu šumělo v uších, i když už bylo dávno ticho. Ani si nevšiml, že odešla, naučil se spolehlivě vypínat. Tentokrát věděl přesně, co by měl udělat. Jít za ní, dlouho ji přesvědčovat a ujišťovat, že ji skutečně miluje, udělá pro ni cokoliv a pracuje na své změně. Několikrát by se neupřímně omluvil, že udělal něco, co ji zranilo. A ona by mu nakonec a jenom protentokrát odpustila. Na čas by byl klid.
Ještě pár minut pozoroval zašedlou vanu a hořící válce svíček na umyvadle, deklu od záchodu i na malém okýnku. Pak se pomalu odlepil od futra, roztočil kohoutek s horkou vodou naplno, bouchnul láhev s perlivým vínem a uložil se do vody mezi okvětní plátky rudých růží.
