Netrvá to věčně. Ale nějakou dobu vaši maloši, děti, potomstvo, vaše nejlepší životní investice věří všemu, co řeknete. Pár let mají vaše slova moc namířit ručičku jejich sebevědomí a sebehodnoty do nebe, nebo taky klidně do horoucích pekel. Magie vašich slov na ně funguje skoro bezvýhradně. Bez lektvarů a muřích nožek.
Kokot, prase a úplně neschopnej
„Ty seš úplně blbej! Normální kokot!“ říká maminka na chodbě ZUŠky svému prvňáčkovi. „Teda ty seš prase, to snad neni možný!“ promlouvá tatínek k dvouletému dítku na pískovišti. „Seš úplně neschopnej, nikdy z tebe nic nebude!“ motivuje matka cestou ze školky svého předškoláka.
Reálné dialogy. Respektive monology, odposlechnuté na dětských hřištích a při čekání na konce nejrůznějších kroužků. Podobnými aktivitami jsem strávila až zbytečně moc času. A viděla jsem kupu komunikačních situací mezi malými dětmi a rodiči, které mě teď budí ze snů.
Děti mi přišly většinou v pohodě.
Rodiče už často mnohem míň. Manipulace, absolutní mikromanagement, vydírání, pasivní agresivita, vyhrožování, ponižování bylo běžným způsobem komunikace. Ze strany rodičů, samozřejmě.
Dokonce i pár čistokrevných záchvatů vzteku jsem zažila.
Ze strany rodičů, samozřejmě.
Pozor na zaklínadla
Jenže děti na nás v takovémhle věku ještě pořád koukají jako na čerstvě zjevené a nikdy se nemýlící božstvo. Berou naše slova smrtelně vážně. Minimálně do čtyř let vůbec nerozumí ironii. A hlavně se snaží naše přání splnit, protože zůstat v tlupě s rodiči nebo jinými pečujícími je pro ně instinktivní otázka přežití.
Takže když jim budete dostatečně dlouho opakovat, že jsou idioti, udělají nakonec všechno proto, aby naplnily vaše slova. Vaše vidění se stane jejich vlastníma očima. A nebude vůbec snadné se toho zbavit.
Na velikosti nezáleží
Zkuste si někdy v hokně u kávovaru sprdnout kolegu, který zásadně a vždy nechává svůj špinavý hrnek ve dřezu: „Ty Jarine, nemůžeš si po sobě ten porcelán umýt? Kam to jako chceš v životě dotáhnout? Co z tebe asi tak bude, když nejseš schopnej udělat ani takhle triviální věc?“ Dáte to Jarinovi sežrat s důraznou intonací i pohrdavou mimikou?
Většinou ne, i když vám z toho nervy tečou každý den.
Ale k dětem takhle přistupujeme úplně automaticky. Už dávno si sice nemyslíme, že jsou jen zmenšenými dospělými, a přiznáváme jim jiné potřeby, větší křehkost a širší mantinely pro chyby. Ale přesto se na nich ve jménu výchovy nebo z nevědomosti dopouštíme bolestivých věcí.
Týrání není jenom facka
Díkybohu se dnes už víc mluví o násilí na dětech a o jejich týrání. Srozumitelně a lidsky to dělá například Locika. Ale je k tomu potřeba nahlas dodat, že týrání není jen fyzické, ale i psychické. A je možná o to zrádnější, protože bývá ještě míň vidět. Patří sem určitě manipulace, ponižování, neustálé srovnávání s jinými dětmi, nadávky, ignorování a nedostatečný kontakt.
Škody, které psychické násilí páchá, jsou děsivé.
Není to odřené koleno, které se samo zahojí a jizva zůstane jen vzpomínkou na jízdu na kole bez řídítek. Propisuje se hluboko pod kůži a zastláváme ho pod další nánosy života. Zůstává tam a občas se tlačí ven v různé podobě a při nečekaných příležitostech. Skutečně ho odhalujeme po letech na terapiích, pokud vůbec někdy.
Hromosvody našich selhání
Všichni jsme ve velkém zápřahu, čas je pořád rychlejší a hustle culture i hypotéky nás drží v klinči sakra pevně. Nestíháme, padáme na hubu a nedoplňujeme svoje zdroje. Nemůžeme pak plnit ani ty dětské. Z malých lidí se často stávají hromosvody naší prázdnoty, únavy a frustrace. Jenže to je cesta do nikam.
Vystupte z kruhu
Děcka mají hlavně držet hubu a krok, maximálně sem tam šoupat nohama. Však my jsme taky museli. A ublížilo nám to snad nějak? Jsme snad nějaký vadný kvůlivá tomu? Tak vidíš.
Nejoblíbenější argument proti jakékoliv změně. To, že se něco dělá dlouhá léta, nutně neznamená, že se to dělá dobře. A my máme moc vystoupit z bludného kruhu. Můžeme přerušit linii nerespektování a ubližování a začít hledat jinou pěšinku. Bude to těžké a bude to dřít. Ale je to v naší moci.